Recept 9: Integrita a odbornost veřejné správy

Problém motivace a odměňování ve státní správě

Nekvalitní a špatně placení úředníci. „Pro českou politiku platí totéž co pro socialistickou ekonomiku konce osmdesátých let. Nejsou lidi. Měli bychom to pochopit jako hodně silný alarm, protože poučeni reálným socialismem víme, že každý systém, kde „nejsou lidi“, je odsouzen k zániku. […] Zvýšit platy tak, aby byla státní správa konkurenceschopná? Aby politická kariéra byla stejně atraktivní jako byznys? Bylo by to nepopulární. Ale ne dražší než současný stav. Ten zosobňují nekvalitní šéfové ministerstev, kterým utíkají miliardy pod rukama. A také šéfové odborů pražského magistrátu z Bémovy éry, placení pokoutně lépe než premiér za to, že dokážou mizerně placeným politikům mastit kapsy z veřejných peněz. Výsledek zaručen není, ale za pokus to stojí.“[v]

Odměny bývalé ředitelky kabinetu Petra Nečase Jany Nagyové (Nečasové) v roce 2011. Ilustrativním příkladem absurdity systému odměňování v české státní správě byla kauza Jany Nagyové (Nečasové), bývalé vedoucí kabinetu vlády Petra Nečase. Podle deníku Insider měla v březnu 2011 vedoucí premiérova kabinetu základní plat 33 590 korun. K němu získala příplatky ve výši 49 600 korun. A navíc dostala odměnu 190 tisíc korun. Její hrubý příjem tím dosáhl 273 tisíc korun – po zdanění tedy 190 tisíc korun. V lednu 2011 pak dostala odměnu sto tisíc korun.[vi] Výše této odměny měla zůstat utajena.

Poměr základní plat vs. odměny. Ponecháme-li stranou otázku zveřejnění odměn veřejných činitelů, poměr plat: odměna ve výši téměř 1 ku 9 je zcela absurdní. Navíc model nízký plat – vysoké odměny je silně „korupčně“ motivační. Nízký plat motivuje jednak k „osobní korupci“, kdy si státní úředník snaží přilepšit ke svému platu pomocí úplatků, a jednak k „systémové korupci“, kdy politici mohou pomocí vysokých odměn ovládat podřízené úředníky, aby realizovali jejich korupční projekty.

Názory českých manažerů na otázku přiměřenosti výše základního platu pro jednoho z nejvyšších státních úředníků. V souvislosti s kauzou Jany Nagyové (Nečasové) server Česká pozice v tomto ohledu zjišťoval názory předních českých manažerů na to, zda plat okolo 30 000 Kč je přiměřenou odměnou pro jednoho z nejvyšších státních úředníků v ČR. Na otázku, zda částka 33 500 Kč je adekvátním platem pro ředitele kabinetu premiéra České republiky, 83% odpovědělo záporně.[vii]

Problém nestranparentnosti v otázce volných míst ve veřejné správě. „Pracovní místa ve veřejných institucí jsou totiž často veřejná jen formálně a méně reálně. Nové pozice nejsou inzerovány tak efektivně, jak by mohly. Veřejný sektor není tak flexibilním zaměstnavatelem, aby inspiroval soukromý sektor. Veřejnost toho o lidech, kteří pro ni pracují, příliš mnoho neví. Ano, řešení těchto komplexních (zásada #2) problémů není jednoduché. Ale někde se na cestě k opravdu veřejným pracovním místům musí začít.“[viii]

Analýza finanční náročnosti a kvality výkonu státní správy do roku 2030[ix]

K čemu je analýza sociologických a ekonomických dat? „Bez analýzy ekonomických a sociologických dat, která by umožnila identifikovat hlavní problémy způsobující zpolitizované, nekompetentní a nekonzistentní fungování veřejné správy, nelze veřejnou správu reformovat. Je absurdní provádět reformu státní služby bez analýzy kvantitativních a kvalitativních dat o fungování veřejné zprávy a jejich problémů. Má-li být dosaženo cílů „depolitizace, profesionalizace, stabilizace a kvality řízení lidských zdrojů,“ je nutné vědět, jak a za kolik funguje současná státní správa. Též je třeba mít alespoň rámcovou představu, jaké náklady a jaké přínosy by mohl nový systém přinést státu a  společnosti.“

Jak je na tom ČR v porovnání s jinými zeměmi? „První přímočará otázka je, jestli není český veřejný sektor v porovnání se zmíněnými státy příliš drahý. Jak ukazuje srovnání nákladů států na veřejné služby a statky, drží se dle údajů OECD* Česká republika zhruba na průměru mezi státy OECD, tzn. vzhledem k podílu na HDP český veřejný sektor spíše předražený není. Ani z hlediska zaměstnanosti se český veřejný sektor na první pohled příliš neodlišuje od průměru OECD – na jednoho zaměstnance ve veřejném sektoru připadalo v ČR 6 zaměstnanců v sektoru soukromém oproti např. Švédsku, kde byl tento poměr 1:2.“

Struktura výdajů: příliš mnoho investic do majetku, málo investic do lidských zdrojů. „Problém českého veřejného sektoru je spíše struktura výdajů – tedy na co jsou vynakládány peníze a jak – než jejich objem. Jak ukazuje srovnání se státy OECD, je český veřejný sektor evropskou jedničkou v oblasti kapitálových výdajů (výdaje na investice), jejichž objem v roce 2007 činil 17,6% všech nákladů na veřejný sektor (cca 800 mld. Kč). Tyto prostředky byly zřejmě vynaloženy formou veřejných zakázek – tj. se ztrátami plynoucí z neefektivity a korupce v tomto systému u nás. Naopak výdaje na samotné zaměstnance veřejného sektoru byly v ČR v průměru v porovnání s jiným státy OECD nízké.“

Absence vize. Absence vize se projevuje například v dublování aktivit veřejné správy na centrální a regionální úrovni. „Ze sledovaného vzorku (a obecně i v rámci OECD) je ČR jedním z mála států, které mají takřka stejný počet úředníků na ústřední a na místní úrovni, což se z odborného pohledu může jevit jako jedna z příčin nízké efektivity české veřejné správy (naznačuje, že činnosti a pozice na úrovni ústřední a místní správy se zřejmě dublují; vzhledem k různým právním úpravám postavení úředníků samosprávných celků a ústředních orgánů státní správy vznikají mezi nimi neospravedlnitelné nerovnosti v pracovních podmínkách a odměňování),“ uvádí expertka na fungování veřejné správy Jana Chvalkovská.

Nutnost nabídnout stabilitu a vizi. „Státní správou – která zaměstnává podle odhadů cca 100 – 150 tisíc lidí – by se měl konečně někdo seriózně a systematicky zabývat a měl by ji i seriózně a systematicky řídit. Jinak zůstane tím, čím je dnes – rozsáhlým nestabilním a v souhrnu neproduktivním aparátem, který zbytečně zatěžuje kapsu daňového poplatníka finančními i nefinančními náklady. Vzhledem k tomu, že v ČR státní službu jako stabilizační prvek veřejné správy nemáme, stává se, že s každým novým ministrem se vymění značná část úředníků daného ministerstva – náměstky počínaje a vedoucími oddělení konče. Mění se struktury ministerstev, přesouvají se agendy, propouští se pro nadbytečnost a naopak se účelově vytvářejí nová pracovní místa. Slibuje se, co se slíbilo, a odvolává se, co se odvolalo. Průměrný obrat úředníků spojený s příchodem nového ministra zatím, pokud vím, nikdo nespočítal, ale jistě bychom došli k zajímavým číslům (a nebo třeba taky ne – vzhledem k tomu, jak „super“ přehled mají státní instituce o tom, kolik mají vlastně zaměstnanců).“

Dosáhnout společenské shody, jak kvalitní státní úředníky chceme a kolik jsme ochotni za to zaplatit? „Výsledkem analýzy je, že vhodným způsobem, jak dosáhnout celkového zvýšení konkurenceschopnosti platů ve státní správě a její rezistence proti korupci, je kombinace zvýšení platů (v modelu na 133% průměrné nominální mzdy v podnikatelském sektoru – což zvyšuje celkovou atraktivitu práce ve státní správě), avšak, nemá-li mít toto opatření rozsáhlé dopady na mandatorní výdaje státního rozpočtu, postupné snížení počtu zaměstnanců státní správy (v extrémní variantě B modelu o 30%, nicméně realistický odhad – kombinace varianty A a B je kolem 15%). Úspora na platech propuštěných zaměstnanců by se měla reinvestovat do navýšení platu zbylých zaměstnanců.“

* OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) je organizace sdružující 34 nejvyspělejších zemí světa. Zahrnuje země EU a některé další ekonomicky vyspělé země jako je USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Izrael, Jižní Koreu atd.