Korupce je jednou z příčin nedůvěry občanů ve stát. Korupce má za následek, že lidé nevěří svým zvoleným zástupcům. Nevěří, že peníze, které jim ve formě daní svěří, použijí k prosazování veřejného zájmu. Z opačného pohledu vysoká míra korupce umožňuje občanům, aby si sami sobě ospravedlnili, proč neodvádějí státu daně.
Proč nedůvěřujeme státu a politikům?
Rozsah nedůvěry ve vlastní stát se v plné nahotě objevil během nedávné „horké fáze“ ekonomické krize. Zatímco ve Spojených státech amerických nabízeli nejbohatší občané v čele s miliardářem Warrenem Buffetem, že budou dobrovolně platit vyšší daně, aby státu pomohli z dluhů, a v některých skandinávských zemích platili lidé daně navíc z vlastní iniciativy, reakce českých miliardářů na podobnou výzvu byla odmítavá.
Řada z nich ji odbyla tvrzením, že daně navíc platit nebudou, protože státu nedůvěřují a mají obavu, že jeho představitelé odvedené peníze rozkradou. Byť se jim z velké části nelze divit, je namístě se ptát, proč je nedůvěra v demokraticky zvolené představitele v Česku o tolik nižší než v zemích na západ a na sever od nás.
Pro lepší pochopení, odkud tato nedůvěra vyvěrá, lze použít drobnou ilustraci. Dejme tomu, že představitel státu přijde jednou za rok k občanovi a nařídí mu, aby odevzdal třetinu svého výdělku. Občan nic neřekne a bez odmlouvání vypíše šek na požadovanou částku. Poté si za zády odplivne a zamručí nadávku. Představitelé státu použijí část vybraných peněz na provoz státu, část na své výplaty a nemalou část nenápadně zašantročí. V takovéto situaci nemůže mezi občany a představiteli státu vzniknout vzájemná důvěra.
Chybí kultura skládání účtů
Důvěra v moderním státě mezi státem a občanem vzniká na základě skládání účtů. Občan si platí stát a jeho představitele, kteří mu skládají účty. Nicméně aby si občan mohl zkontrolovat, co pro něj stát a politici udělali, musí mít iniciativu a odvahu je o to žádat. Naproti tomu stát a jeho představitelé musí podávat občanům informace o tom, co pro ně za jejich peníze učinili. Díky tomuto vzájemnému vztahu si představitelé státu mohou u občanů vybudovat alespoň elementární důvěru.
V České republice se kultura skládání účtů, označovaná v anglicky mluvících zemích jako „accountability“, bohužel ještě neprosadila. Je příznačné, že čeština pro anglický výraz „accountability“ nemá odpovídající slovo. Jestliže dědictví totalitního režimu zanechalo v některých lidech strach cokoli po představitelích státu požadovat, éra postkomunismu zase prosadila myšlenku, že skládání účtů je „zbytečná byrokracie.“
Pokud však občané nevyžadují po politicích, aby jim skládali účty, není divu, že politici nechápou, že by měli být služebníky občanů a veřejného zájmu, a považují se spíše za ty, kterým je vše dovoleno. Takové chování politiků zpětně nemotivuje občany k tomu, aby odváděli daně a nesnažili se nejrůznějšími kličkami stát oblafnout.
Kvalita vládnutí k důvěře nestačí
Někteří mohou namítat, že důvěra se nebuduje na základě skládání účtů, ale na základě kvality poskytnuté služby. Bude-li zákazník se službou spokojen, vytvoří si k jejímu poskytovateli důvěru. Stejně tak poskytne-li stát občanům kvalitní služby, lze předpokládat, že občané v něj budou mít důvěru, aniž by jeho představitelé museli skládat účty. Tento na první pohled zřejmý argument má ovšem jeden zásadní nedostatek.
U klasických výrobků, jako jsou potraviny, elektronika nebo auta a rovněž u některých služeb, lze kvalitu poznat vcelku snadno. Tuto kvalitu však nelze určit tam, kde zvolení zástupci mají prosazovat veřejný zájem. Napíše-li poslanec zákon a prosadí ho, poskytl mi kvalitní službu nebo nikoli? Je zákon výhodný pro mě, pro souseda, co má malou firmu, nebo pro dodavatele elektrické energie? Když je zákon výhodný pro jednoho, není nutně výhodný i pro druhého.
Navíc u výrobku nebo služby se člověk může rozhodnout, zda je chce či ne, a eventuálně si může vybrat jiné. Naproti tomu zákon si občan vybrat nemůže a už vůbec ne, zda ho bude dodržovat. V důsledku toho je obtížné, ne-li nemožné, budovat důvěru občanů k politikům pouze na základě kvality schválených zákonů či přijatých rozhodnutí.
Důvěra na základě poskytování informací? Jde to a snadno!
Ve veřejném prostoru je proto nutné vytvářet důvěru na základě poskytování informací: politik musí občana informovat o tom, co za jeho peníze dělá. V dnešní době to moderní informační technologie dovolují bez velké námahy a za vcelku nízkých nákladů.
Demokratický stát bez korupce?
V reakci na velkou míru korupce zaznívají ve veřejném prostoru často argumenty, že korupce je nutnou součástí demokratického státu. Demokracie prý bez korupce nemůže existovat, a proto se s ní občan musí smířit. Potírání korupce prý ústí v likvidaci demokracie a omezování osobních svobod. Dovedeno do důsledků: zničíme-li korupci, zničíme prý i svobodu a demokracii.
Omezovat veřejné činitele, nikoli občany
Omezení korupce cíleně zaměřenou regulací ovšem není útokem na svobodu občanů. Účinná pravidla proti korupci neomezují soukromé osoby (občany), ale především veřejné osoby, tedy politiky a jiné veřejné činitele, kteří jednají jménem demokratických institucí.
Na existenci demokratických institucí je současný model moderního státu založen. Jak se však ukazuje, demokratické instituce samy o sobě k zachování demokracie nestačí. Tyto instituce totiž mohou postupem času degenerovat v důsledku nemorálního či neetického chování osob, které je spravují. Degenerace demokratických institucí následně vede i k degeneraci demokracie samotné.
Vyřešíme korupci amputací veřejného sektoru?
V duchu hesla „čím méně státu, tím méně korupce“ je pro některé osoby z pravicové části názorového spektra jediným možným způsobem boje proti korupci omezení či úplné zrušení veřejných služeb. Odstraněním veřejného sektoru a zmrzačením státu prý odstraníme rovněž korupci, která v nich panuje. Podle této logiky je nutné léčit nemocného tak, že ho sprovodíme ze světa. To je zjevný nesmysl – i když je absurdní pravdou, že se zabitím pacienta rovněž odstraníme nemoc, kterou trpí.
Intenzita korupce a rozsah veřejných služeb poskytovaných státem spolu souvisí jen okrajově. To, že nízká míra korupce může být i tam, kde funguje rozvinutý veřejný sektor, dokazuje zkušenost zejména ze skandinávských zemí. V těchto zemích existuje rozsáhlá síť veřejných služeb a míra korupce je zde jednou z nejnižších na světě.
Pokud chceme žít v moderním demokratickém státě, veřejné služby a veřejné rozpočty není možné zcela zrušit – byť je možné vést debatu, jak široký by jejich rozsah měl být. Je společensky nepředstavitelné a i ekonomicky nesmyslné, aby si veškeré veřejné statky, jako například základní vzdělání, bezpečnost či ochranu životního prostředí, občané zajišťovali individuálně. Zprivatizováním všeho veřejné ho proto problém korupce vyřešit nelze.
I kdyby drtivá většina veřejných služeb měla být poskytována soukromými subjekty, vždy bude muset existovat veřejný subjekt, který určí, co bude za veřejné prostředky pořízeno a kdo bude dodavatelem veřejné služby.
Jak se odklání v soukromém sektoru?
Navíc ani soukromý sektor, jak se řada osob mylně domnívá, není vůči „odklánění“ imunní. „Korupce“ v soukromém sektoru – ve smyslu porušování povinností při správě cizího majetku a obdobné ekonomické kriminality – bují stejně jako ve veřejném sektoru. Je-li odděleno řízení a vlastnictví firem, vždy existuje prostor pro korupci, zejména v oblastech, kde je obtížnější srovnávat kvalitu a kde se poskytují různé slevy, jako například v oblasti marketingu.
V situaci, kdy existuje jen minimální riziko odhalení, upřednostňují i manažeři v soukromém sektoru svůj osobní zájem nad zájmem firmy. Svoji pozici ve firmě zneužívají k osobnímu obohacení například tím, že přihrávají firemní zakázky dodavatelům či subdodavatelům, které oni sami skrytě spoluvlastní. Tito manažeři jednají na úkor firmy stejně jako veřejní činitelé na úkor státu.
Můžeme se z korupce proinvestovat?
Osoby z opačné, levicové části názorového spektra, kteří samotnou existenci veřejného sektoru za hlavní příčinu korupce nepovažují, tvrdí, že jsou-li občanům poskytovány rozsáhlé veřejné služby, je problém korupce druhotný. Pro zajištění růstu hospodářství, který je předpokladem pro poskytování těchto služeb, je prý třeba klást důraz na veřejné investice.
Bude-li se díky tomu lidem lépe ekonomicky dařit, nebudou tak silně pociťovat, že jim korupce tahá peníze z kapsy. V důsledku toho se přestanou o korupci zajímat, a problém korupce přestane být důležitý. Vysoká míra korupce a „odklánění“ ovšem účinek veřejných investic silně brzdí. Peníze z veřejných investic kvůli korupci buď vytečou na úplatcích přímo do zahraničí nebo se dostanou jen k několika málo vyvoleným firmám napojeným na politiky. Výsledný efekt prorůstových opatření v zemi zasažené systémovou korupcí je tak podstatně omezenější, než v zemi s nižší korupcí. V zemi s vysokou korupcí se veřejné peníze do širších sfér hospodářství téměř nedostanou.
Jak tedy na korupci?
Místo prorůstového pumpování peněz do ekonomiky a jejich následného „vylévání“ na konta v daňových rájích se proto jeví jako nejsmysluplnější prorůstové opatření omezení korupce a zlepšení fungování veřejné správy.
