Recept 5: Změna volebního systému omezující korupci

Volební systém a korupce

Jen volby na korupci nestačí. „Mnoho politiků se i v demokratických systémech zaměřuje hlavně na vlastní obohacování. Více než poskytování veřejných služeb a prosazování veřejného zájmu je zajímá rozdělování trafik a získávání vlastních výhod. Na základě mezinárodních zkušeností lze doložit, že volby samy o sobě k dobrému politickému systému ani zdaleka nestačí. Navzdory pravidelným volbám trpí také demokratické systémy korupcí a podřízeností soukromým zájmům vlivných jednotlivců a skupin. Politici mají tendenci ve svých funkcích selhávat. Nové tváře, které mohou ve volbách zvítězit jako výměna za předchozí zkorumpovanou garnituru, často selhávají také.“^[vi]

Správné nastavení volebního systému ovšem může do určité míry snížit korupci v tomto systému. Přes omezený vliv volebního systému na korupci není nastavení volebního systému zcela bez vlivu na korupční prostředí. Smysluplné kroužkování vyžaduje určitou znalost politiky. To může mít v konečném důsledku na českou demokracii mnohem blahodárnější vliv, než se obecně zdá. Nejenže se lidé začínají více o politiku zajímat, ale podle některých mezinárodních studií to dokonce má vliv na míru korupce v zemi. „Čím otevřenější volební systém, tím nižší míra korupce. Prokázaly to různé studie, které zkoumaly tuto závislost v desítkách zemí,“ tvrdí sociolog Daniel Prokop.[vii]

Alternativní návrhy na změny volebního systému do Poslanecké sněmovny podle jejich vlivu na korupci

Volební systém podle prezidenta Miloše Zemana: Z achování poměrného systému se současným zvýšením počtu volebních obvodů na 35 (ze současných 14 volebních krajů), takže by se v každém obvodu volilo zhruba jen 5 až 6 poslanců. Podle tohoto návrhu by došlo ke snížení minimálního procentuálního počtu preferenčních hlasů, které politici potřebují pro posun na kandidátní listině, ze současných 5 % na 3% s paralelní možností tzv. panašování, tj. možnosti voličů vybírat kandidáty z kandidátek různých politických stran.

Hodnocení politologa Tomáše Lebedy: „ V podstatě je to opozičně-smluvní dohoda. Malé volební okrsky zvýhodní opět velké strany, malé budou podreprezentované nebo v okrsku nebudou mít žádný zisk. Panašování, tj. možnost dát hlas kandidátům z různých stranických listin, může být atraktivní pro voliče, ale oslabuje to vnitřně parlamentní strany, které by ve stranickém režimu měly být kompaktní. Navíc by se soupeři stali i jednotliví kandidáti vlastní strany.“^[viii]

(Proti)korupční důsledky: Žádný účinek na korupci či mírné zvýšení korupce ve volebním systému. Snížení procentuální hranice získaných preferenčních hlasů pro posun na volitelné místo z 5% na 3% je pozitivní, ovšem možnost panašování, tj. možnosti voličů vybírat kandidáty z kandidátek různých politických stran, tento pozitivní účinek – jak názorně dokazuje politolog Tomáš Lebeda* – zcela vymaže, takže ve výsledku by byl volební systém navrhovaný prezidentem Milošem Zemanem ještě méně adresný, a tudíž ještě více korupční, než je dnes.

* „Na základě možnosti označit na volebním lístku tolik kandidátů, kolik se volí zastupitelů, a to bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, může volič snadno nabýt mylného dojmu, že své hlasy dává pouze a jenom jím vybraným osobnostem. Tedy, že místo stran volí jednotlivé kandidáty. Naprostá většina voličů si to opravdu myslí a jak jsem se mohl přesvědčit, patří mezi ně i řada odborníků a profesionálů, kteří se politikou dlouhodobě zabývají. Ve skutečnosti je všechno jinak. To však pochopíme, až když se zabýváme detailně samotným volebním systémem, takového rozboru volič není schopný a v jeho mylném přesvědčení ho utvrzují i média.

Když má strana vypočteno, kolik zastupitelů jí připadá, přichází druhá fáze – obsazení mandátů konkrétními jmény. Zastupitelská křesla se pak přidělují podle pořadí kandidátů na stranické listině od shora směrem dolů. A teprve zde mohou hlasy odevzdané přímo jednotlivým kandidátům pomoci. Pokud některý z kandidátů strany získal alespoň o deset procent více hlasů, než je průměrný počet hlasů na jednoho kandidáta v rámci jeho strany, posouvá se na první místo listiny. Pokud by takových kandidátů bylo více, seřadí se na prvních místech podle počtu hlasů. Jinými slovy, kandidát se přesouvá na listině směrem vzhůru teprve tehdy, když výrazně (o 10 %) překročí průměrný zisk hlasů všech ostatních kandidátů. Nestačí být tedy pouze o trochu lepší než někteří z těch, kteří jsou na listině výše. Kandidát musí být výrazně lepší a to v porovnání se všemi. […]

V praxi to může vést k paradoxním situacím, kdy lídr a několik kandidátů na předních pozicích mohou být zvoleni do zastupitelstva i přes to, že získají méně hlasů než častěji preferovaní kandidáti na spodních nevolitelných místech, kteří zůstanou bez mandátu. Jejich hlasy naopak paradoxně přispějí ke zvolení osob na čele listiny.“[ix]

Návrh volebního systému ODS: Většinový systém, ve kterém se volí dvě stě poslanců v jednomandátových obvodech. Vítězí ten, kdo v daném obvodu získal nejvíc hlasů, byť ne nutně většinu.

Hodnocení politologa Tomáše Lebedy: „Návrh ODS je klasický anglosaský model, který na kontinentu nemá obdoby. Vzniká velká disproporce mezi procenty hlasů a získanými mandáty. Stručně řečeno: velké strany jsou výrazně nadreprezentované, malé silně podreprezentované. Mandáty získají velké strany nebo naopak malá regionální, dobře organizovaná strana.“^[x]

(Proti)korupční důsledky: Pravděpodobné zvýšení korupce. Jak bylo uvedeno výše, zkušenosti s „jednobarevnou vládou“ bývalého primátora Béma v Praze v období 2002 – 2010 naznačují, že takový systém vede v českém prostředí k výrazné korupci, neboť vládnoucí stranu není nikdo schopen účinně kontrolovat a zabránit ji v eventuálním drancování veřejných rozpočtů atd.

Historické a ústavní aspekty změny volebního systému

Poměrný volební systém je v ČR hluboce historicky zakořeněn. Preferenční hlasování je neodmyslitelně spjato s poměrným volebním systémem, který v podmínkách rovného a všeobecného hlasovacího práva pro obě pohlaví v českých zemích zavedli poslanci Revolučního národního shromáždění v lednu 1919 pro obecní volby.“[xi] Poměrný volební systém existuje na území ČR od vzniku Československé republiky v roce 1918. Odstranění takto historicky zažitého fenoménu bude proto pravděpodobně těžké a bude velkou částí společnosti z principu odmítáno.

Změna volebního systému do Poslanecké sněmovny – z poměrného na většinový – by vyžadovala „přeorání“ ústavního systému. Změna volebního systému pro Poslaneckou sněmovnu z poměrného na většinový by pravděpodobně vyžadovala zrcadlově obrácenou změnu pro Senát nebo jeho zrušení, neboť současná ústava je založena na rovnováze mezi volebními systémy pro každou z komor Parlamentu. Taková změna volebního systému vytváří krom toho riziko konfliktu s tzv. „nezměnitelnými“ principy Ústavy,* tj. takovými principy, které nelze změnit ani ústavním zákonem odhlasovaným všemi 281 poslanci a senátory. Příkladem takového principu je možnost stran jako takových kandidovat ve volbách, tedy nejen prostřednictvím jednotlivých kandidátů. Tyto „nezměnitelné“ principy lze změnit jen sepsáním zcela nové Ústavy.

* Příklady „nezměnitelných“ části Ústavy definovaných Ústavním soudem: (i) principy obsažené v Preambuli Ústavy, (ii) princip svrchovanosti lidu, (iii) principy obsažené v čl. 5 a 6 Ústavy, tj. svobodná soutěž politických stran a princip většinového rozhodování, (iv) základní principy volebního práva, (v) přirozenoprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod, která zakládají ústavní právo na odpor (čl. 23 Listiny).^[xii]