Recept 10: On-line přístup k informacím o veřejných institucích

Realita „svobodného přístupu“ k informacím o veřejných institucích?

Odmítavý přístup úřadů. „Realita dnešního přestupkového řízení je totiž taková, že i když má oznamovatel právo dle zákona o přestupcích na „vyrozumění o učiněných opatřeních“, jestliže o to požádá, úředníci si toto ustanovení vykládají tak, že vyrozumění zní: „Bylo postupováno dle zákona o přestupcích“ či dokonce „věc byla vyřízena“. Ve skutečnosti se tedy ani oznamovatel skutečný výsledek řízení nedozví.“ „[…] Úřady leckdy odmítají rozhodnutí vydat s odvoláním na skutečnost, že oznamovatel není účastníkem přestupkového řízení, či dokonce s odvoláním na povinnost chránit soukromí politika, který byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle zákona o střetu zájmu.“[ii]

Transformace veřejných obchodních společností na soukromé a přímé obstrukce. Matěj Hollan z brněnského občanského sdružení Brnění popisuje další praktiky, jakými se veřejné instituce snaží „vyvléknout“ z povinnosti informovat občany o své činnosti. „Vezměme si třeba moji oblíbenou akciovku Jižní centrum Brno, kterou ze 100 % vlastní Statutární město Brno a v jejím představenstvu sedí zastupitelé velké krněnské koalice. Tato firma se prohlásila už před rokem a půl za soukromou a odmítá od té doby poskytovat jakékoliv informace o své činnosti, a to nejen „kverulantům“ z řad občanů, ale dokonce i opozičním zastupitelům. Jde to tak daleko, že když jsme vyhráli soud, který samozřejmě řekl, že akciová společnost řízená městem informace poskytovat musí, tak velkokoaličními zastupiteli řízená akciovka podala kasační stížnost k NSS, v níž se, právníci pozor, domáhala vydání předběžného opatření, aby nemusela vydat nové rozhodnutí o vydání či nevydání informace. V praxi se k informacím o činnosti této veřejné, tedy i mé akciovky, nelze dostat nikdy.“[iii]

Zatajování „sponzorských příspěvků“ – „Temelín rozdá v jižních Čechách miliardu. Kdo peníze dostane, je tajné.“ „Více než sto milionů korun rozdělí rok co rok Jaderná elektrárna Temelín na sponzorských příspěvcích v celých jižních Čechách. Kdo všechno peníze dostal a v jaké výši se ovšem veřejnost nedozví. ČEZ i Jihočeský kraj odmítají zveřejnit kompletní seznam podpořených projektů a institucí. Jenže: seznam podpořených projektů z miliardového balíku patří do kategorie „top secret“. Získat se ho nepodařilo nevládním organizacím ani opozičním regionálním politikům. ČEZ zveřejňuje pouze některé projekty. Jihočeský kraj i ČEZ teď seznam odmítly poskytnout i na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský úřad v oficiální odpovědi tvrdí, že vlastně ani neví, které konkrétní projekty ČEZ podpořil, protože to je v režii energetické firmy. Nejvyšší správní soud přitom už před třemi lety v průlomovém verdiktu rozhodl, že ČEZ není soukromou firmou, která by mohla – například s odkazem na obchodní tajemství – informace zatajovat. Soud posuzoval žádost sdružení V havarijní zóně Jaderné elektrárny Temelín, které požadovalo dokumenty o palivu do jihočeských reaktorů. ČEZ údaje odmítl vydat, ale podle Nejvyššího správního soudu je energetická firma veřejnou institucí a údaje nesmí tajit.“[iv]

Kdo má povinnost zveřejňovat informace a co má zveřejňovat?

Co říká zákon o svobodném přístupu k informacím? Zákon o svobodném přístupu k informacím říká, že poskytovat informace musí státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Klíčovou otázkou proto je, „kdo je veřejná instituce“, tedy které instituce a které firmy vlastněné státem, kraji či obcemi musí poskytovat občanům informace o svém fungování.

Kdo je veřejná instituce, která musí občanům poskytovat informace? Jelikož odpor řady veřejných institucí podávat informace o svém hospodaření občanům byl a je značný, musely veřejným institucím nařídit zveřejnění informací až soudy. Soudy například rozhodly, že veřejnými institucemi, které musejí občanům poskytovat informace, jsou Kancelář prezidenta republiky, státní podniky nebo státem, kraji či obcemi vlastněné společnosti jako Všeobecná zdravotní pojišťovna, Letiště Praha nebo ČEZ. Obecně podle přesvědčení Ústavního soudu mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří „a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“[v]

Jaké informace mají veřejné instituce občanům zveřejňovat? Podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jestliže si občan vyžádá určitou smlouvu uzavřenou mezi veřejnou institucí a soukromou firmou, musí tuto smlouvu dostat v celku, včetně údaje o ceně. Jediné, co může být začerněno, jsou osobní údaje a údaje týkajícího se obchodního tajemství soukromé firmy, která pro veřejnou správu zajišťuje dodání veřejné služby. Veřejná instituce nesmí ze smlouvy požadované občanem poskytnout jen určité části nebo pouze její shrnutí. Rovněž nesmí v žádném případě začernit cenu, kterou má veřejná instituce soukromé firmě platit.

Cena zaplacená veřejnou institucí není obchodním tajemstvím, musí být proto veřejná.

Příklad problému. „Krajský úřad Jihomoravského kraje prohlašoval nájemní smlouvu na letiště Brno – Tuřany za zcela zásadní obchodní tajemství. Tajná byla zprvu smlouva jako celek, později „jen“ některé její části. Po šesti měsících dopisování a dvou opravných prostředcích na Ministerstvo vnitra přišel nečekaný obrat: kraj zcela „náhodně“ zjistil, že ony supertajné informace jsou již 8 let zveřejněny ve sbírce listin, a tedy jsou veřejně dostupné na internetových stránkách justice.cz.“[vi]

Co říká zákon? Veřejná instituce neposkytuje občanům informace, které jsou obchodním tajemstvím, ale to se netýká informací o rozsahu a příjemci veřejných prostředků. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uvedl, že „například  v případě smlouvy o dílo, které je veřejnou zakázkou, nemůže být odepřena přinejmenším infor­mace o ceně díla a alespoň rámcová informace o předmětu plnění, za něž se cena stanoví, tedy informace o dílu samotném.“[vii] Jinak řečeno, žádá-li občan poskytnutí smlouvy mezi soukromou firmou a veřejnou institucí o zajišťování veřejných služeb, nemůže mu veřejná instituce tajit, „co soukromá firma poskytla“ a „za kolik“ s odkazem, že jde o obchodní tajemství.

Co je obchodní tajemstvím? Podle zákona jsou obchodním tajemstvím „veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.“[viii] Jinými slovy, cokoli co souvisí s obchodní činnosti podnikatele a co se podnikatel snaží utajit, je obchodním tajemstvím. Informace, které jsou součástí obchodního tajemství, se nesmí zveřejnit. Proto například jestliže podnikatel podnikající v soukromém sektoru nezveřejňuje na internetu nebo v katalogu svůj ceník a ve smlouvách, která uzavírá, označuje údaj o ceně za důvěrný, pak jsou informace o ceně obchodním tajemstvím a musí zůstat utajeny.

Cena ve smlouvě, která byla uzavřená veřejnou institucí se soukromou firmou, nemůže být obchodním tajemstvím. Jestliže podnikatel uzavírá smlouvu s veřejnou institucí, není možné cenu poskytované služby podle této smlouvy tajit. Zákon totiž utajení ceny nedovoluje. Jak bylo uvedeno výše, zákon o svobodném přístupu vždy nařizuje zveřejnit informaci o ceně uvedené ve smlouvě mezi soukromou firmou a veřejnou institucí. Protože informaci o ceně nemůže podnikatel utajit, nemůže být údaj o ceně ani obchodním tajemstvím. Začerňování ceny ve smlouvách zveřejňovanými  veřejnými institucemi s odůvodněním, že se jedná o obchodní tajemství, není proto nijak právně podložené.

Jestliže zákon nařídí něco zveřejnit, nemůže to být obchodním tajemstvím. Jestliže by zákon jasně vymezil, že určité informace, jako například cena, ve vztazích mezí státem a firmami při zajišťování veřejných služeb nemohou být součástí obchodního tajemství, pak by nikdo nemohl argumentovat nemožností zveřejnění informací o ceně zaplacené z důvodu obchodního tajemství. Pokud veřejný činitel dá k takové smlouvě souhlas nebo dokonce sám návrh, nelze vyloučit, že se nejedná se o zneužití veřejné funkce.

Cena ve smlouvě s veřejnou institucí může být důvěrnou informací, i když nemůže být obchodním tajemstvím. Jak bylo uvedeno výše, informace o ceně ve smlouvě s veřejnou institucí nemůže být obchodním tajemstvím. Může se však stát, že podnikatel uzavírající smlouvu s veřejnou institucí označí cenu za důvěrnou informaci. Pokud s takovým návrhem veřejná instituce souhlasí a smlouvu takto uzavře, nelze cenu zveřejnit, protože se stala důvěrnou informaci. Tímto způsobem je tak možné zcela eliminovat smysl zákona o svobodném přístupu k informacím.

Souhlas veřejné instituce se zatajením ceny (souhlas s označením ceny za důvěrnou informaci) je zneužitím veřejné funkce. Jestliže zástupce veřejné instituce dá souhlas s označením ceny za důvěrnou informaci, čímž znemožní její zveřejnění, které by jinak bylo možné, nedopouští se tím zneužití své funkce veřejného činitele? Jestliže návrh smlouvy vytvořila veřejná instituce, což by tak mělo být vždy, a veřejná instituce sama navrhne zatajení ceny, resp. její označení za důvěrnou informaci, jedná se o zřejmý úmysl znemožnit zveřejnění informace o ceně občanům. Jestliže naopak návrh smlouvy a v ní návrh na zatajení ceny předložila jako první soukromá firma a zástupce veřejné instituce tento návrh jen podepsal může jít o hrubou nedbalost nebo o korupci ze strany veřejné instituce.