Korupci by měly v první řadě potírat veřejné úřady. Vždyť si je za to občané platí z daní. Jenomže ne všechny veřejné orgány dokáží s korupcí účinně bojovat. Některé to neumějí nebo to nechtějí dělat nebo jsou samy korupcí napadeny, jiné na to nemají čas.
Řadu lidí tato situace štve a chtěla by s bojem proti korupci pomoci. Nechce se jim ale kvůli tomu angažovat v politice ani ve spolku protikorupčních aktivistů. Není něco, co by takoví lidé mohli dělat proti korupci z pohodlí vlastního obýváku ve volném čase?
Tak určitě… lze třeba začít s kontrolou transparentnosti firem získávajících veřejné prostředky. Jinak řečeno s ověřením toho, zda firmy, které od státu dostávají peníze, plní vůči státu alespoň ty nejzákladnější povinnosti, jako je například ukládání účetních závěrek do obchodního rejstříku. Nebo je možné dohledávat konečné vlastníky či vlastnické struktury firem získávající veřejné prostředky. K oběma těmto činnostem stačí počítač připojený k internetu.
Transparentnost firem získávajících veřejné peníze
V návodu 1 bude ukázáno, kde najít firmy získávající veřejné prostředky a jak ověřit, že v obchodním rejstříku zveřejňují informace o svém hospodaření. K čemu je dobré identifikovat firmy, které nemají účetní závěrku zveřejněnou v obchodním rejstříku? Proč je důležité, aby byly účetní závěrky firem napojené na veřejné rozpočty zveřejňovány?
Účetní závěrky poskytují obraz o hospodaření firmy. Zákon proto vyžaduje, aby firmy zapsané v obchodním rejstříku každoročně zveřejňovaly ve sbírce listin tohoto rejstříku informace o svém hospodaření. Ne všechny to ovšem dělají. Jsou-li účetní závěrky zveřejňovány, lze identifikovat toky peněz kolem této firmy. Korupčníci jsou si toho dobře vědomi, a proto dokumenty o hospodaření svých firem v řadě případů ve sbírce listin obchodního rejstříku nepublikují.
Nejsou-li příslušné listiny do sbírky listin obchodního rejstříku firmami zakládány a zveřejňovány, chybí důležité informace, na základě kterých by bylo možné odhalovat nesrovnalosti při získávání veřejných prostředků.
Informace v těchto zveřejněných listinách mohou sloužit například investigativním novinářům nebo orgánům činným v trestním řízení. Korupci stejně jako jiné trestné činy je totiž možné začít stíhat pouze v situacích, kdy jsou o nich alespoň minimální indicie. Informace o hospodaření firem uvedené v obchodním rejstříku takové indicie mohou poskytnout.
Novinářka Kateřina Menzelová uvádí, že „podle odhadů Městského soudu v Praze se počet subjektů, které zveřejňují účetní závěrky a výroční zprávy, se pohybuje kolem čtyřiceti procent, dle Krajského soudu v Hradci Králové tento ukazatel osciluje okolo padesáti procent. (…) Ke konci roku 2008 mělo povinnost zveřejnit zmíněné listiny více než 452 tisíc subjektů. Bezmála sedmdesát procent z nich ji nesplnilo, o rok později jich bylo přes 73 procent a v roce 2010 již více než osmdesát procent. V porovnání s odhady Městského soudu v Praze či Krajského soudu v Hradci Králové je tedy realita mnohem horší. (…) Týdeník Ekonom loni citoval poradenskou společnost Dun & Bradstreet, dle níž chybí za poslední čtyři roky v obchodním rejstříku téměř 800 tisíc závěrek.“[i]
Dohledání konečných vlastníků firem získávajících veřejné prostředky
V návodu 2 bude vysvětleno, jak z veřejně dostupných dokumentů najít konečné vlastníky firem, neboť pouze konečný vlastník je skutečným vlastníkem jakékoli firmy. Čemu pomůže vyhledávání konečných vlastníků a odhalování vlastnických struktur firem, zvláště těch získávajících veřejné prostředky? Prostřednictvím anonymních vlastnických struktur firem napojených na veřejné rozpočty lze totiž vyvádět veřejné peníze do soukromých kapes a dopouštět se korupčních jednání. Například společnost A získá veřejnou zakázku. Část zisku z platby za provedení veřejné zakázky vyplatí svému vlastníkovi mateřské společnosti B. Mateřská společnost B pak tento zisk dále vyplatí svým anonymním vlastníkům, mezi nimiž může být ministr, který o zakázce rozhodoval. Totožnost konečného vlastníka firmy nebo jeho nedohledatelnost může být jednou z indicií, že s čerpáním veřejných prostředků danou firmou není něco v pořádku.
Pokud firma, která získala veřejnou zakázku, normálně podniká, je velmi obtížné oddělit zisk z jednotlivých zakázek. Cena za zakázku jde nejprve z veřejného rozpočtu do soukromé firmy. V soukromé firmě se veřejné peníze smíchají se soukromými penězi, tj. s penězi, které firmě zaplatili její soukromí klienti. Z firmy poté vyjdou takto smíchané veřejné a soukromé peníze jako zisk (dividendy), který jsou vyplaceny „anonymnímu“ vlastníkovi.
V důsledku uvedeného smísení veřejných a soukromých peněz ve firmě, je velmi obtížné prokázat, že peníze vyplacené ve formě dividendy anonymnímu vlastníkovi či vlastníkům pocházejí původně z veřejných peněz a že jde vlastně o úplatek.[ii] Je možné, že popsaná praktika odklonu veřejných peněz byla podle dostupných informací z veřejných zdrojů použita v řadě mediálně známých případů – namátkou OPENCARD, IZIP a vyvádění peněz z Veřejné zdravotní pojišťovny, kauzy ČEZu, ať už spojené s případem nákupů od plzeňské Škody či s případem úložiště jaderného odpadu, kauza pražské nemocnice IKEM a firmy Kardioport atd.
Jiná cesta, jak mohou veřejné peníze odtékat do soukromých kapes, je přes firmy, které jsou spoluvlastněny státem, kraji či obcemi. Jestliže stát, kraj či obec vlastní v určité firmě méně než 100 %, musí někdo vlastnit zbylá procenta. Například jestliže stát vlastní v určité akciové společnosti 80 % akcií, někdo musí vlastnit zbylých 20 %. Tito zbylí vlastníci mohou být anonymní. Jakmile firma spoluvlastněná státem, krajem či obcí získá z veřejného rozpočtu určité finanční prostředky nebo vytvoří jinak zisk, tyto původně veřejné peníze mohou být vyplaceny „neznámým“ spoluvlastníkům takovéto firmy.
Bude ověřování transparentnosti a vlastnických struktur firem získávajících veřejné prostředky k něčemu?
Právníci z praxe potvrzují, že pokud soudy dostanou podnět, že určitá obchodní společnost (firma) o sobě nezveřejnila příslušné dokumenty o svém hospodaření, jako například účetní závěrku, tak na tento podnět obvykle zareagují. Dotčenou firmu vyzvou, aby chybějící dokumenty soudu zaslala, a pak tyto dokumenty zveřejní ve sbírce listin obchodního rejstříku.
Pokud firma výzvy soudu neuposlechne, může jí soud uložit pokutu až 20 000 Kč nebo ji dokonce zrušit. Praxe opět potvrzuje, že drtivá většina firem soudní výzvu uposlechne a požadované dokumenty o svém hospodaření soudu zašle. Jestliže stát i firmy napojené na veřejné rozpočty budou vědět, že občané na ně dohlížejí, začnou si více hledět svých povinností.
Krom toho není-li o nějakém veřejném problému slyšet od občanů, nepřikládají tomu politici a veřejná správa důležitost. Naopak je-li na ně vyvíjen tlak, začínají konat a řada věcí se může měnit k lepšímu. Pokud by všechny firmy o sobě zveřejňovaly příslušné dokumenty v obchodním rejstříku – a pokud by soudy důsledně kontrolovaly a vyžadovaly od firem zveřejňování těchto dokumentů, jak jim stanoví zákon – bylo by do určité míry možné odhalit vlastnický řetězec, kterým z firem odtékají veřejné peníze.
Jakmile by se tyto toky dostaly na světlo, ulehčila by se práce orgánům činným v trestním řízení, neboť by měly více informací k tomu, aby mohly úspěšně prošetřovat eventuální korupční případy. V konečném důsledku by se podařilo omezit odklánění veřejných peněz do soukromých kapes.
